Vnitřní dítě

 Vnitřní dítě

Možná jste už o něm slyšeli, možná také ne. Téma vnitřního dítěte mě provází osobním rozvojem asi od doby, kdy jsem poznala koncept osobního rozvoje Lucie Kolaříkové, která o vnitřním dítěti hovořila ve svých poradnách.

V rámci jejího výcviku Škola Sebelásky, který jsem absolvovala v roce 2020, jsem se se svou malou Pavlínkou potkala a když je potřeba navštívím ji ve svém srdci, opečuji ji, popovídám a velmi mě to psychicky posiluje a posouvá.

Ráda bych Vám předala mé myšlenky týkající se vnitřního dítěte, jak to rezonuje se mnou.

Vnitřní dítě si představuji jako pocitovou, nevědomou část naší psychiky, která obsahuje všechny naše emoční prožitky a představuje naši zranitelnost a nevinnost.

Je to dítě, které cítí své potřeby (podle Abrahama Maslawa)

Tyto potřeby jsou společné všem lidským bytostem a jejich uspokojení vede k tomu, že se cítíme i fungujeme dobře, že se cítíme tělesně, psychicky i sociálně v pohodě.

Dítě u kterého jsou rozvíjeny jeho talenty, potenciál, kreativita, hra, představivost.

A teď si představte, že každý z nás má v sobě takové dítě, ale proč se necítíme dobře?

Nabízí se odpověď, naše dítě ve svém dětství  nemělo uspokojeny  potřeby a teď volá, tady jsem, potřebuji lásku, péči….

Pojďme se na to podívat ještě více.

Představte si, že jako malé děti zažíváte odmítnutí – možná znáte ze svého podvědomí věty – Nedělej to, Dej pokoj, Nesmíš o tom mluvit, Buď potichu, Jsi moc hlučný/á, Buď hodný, hodná, Nesmíš zlobit atd…..

A protože potřebujeme lásku, potřebujeme přijetí, potřebujeme, aby nás měl někdo rád, tak v zájmu přežití a jakéhosi ,,přijetí“, si dítě řekne „ne“ svým potřebám a začne je sabotovat.

Dle Lucie Kolaříkové i mě souznící, začne dítě sebe prožívat jako nedostatečné, začne být zraněné. A potíž je na světě.

Jak se to projevuje v dospělém těle?

Nu jsme dospělí, ale cítíme se zranění a tak ránu, která zůstává máme potřebu zacelovat. Jak? Třeba tím, že manipulujeme, nedokážeme říct ne (vždyť chci cítit lásku, uznání, nechci, aby mě neměli rádi), překračujeme hranice…..

A kdy se hlásí o slovo zraněné dítě v nás?

Tak třeba 

• začneme vytvářet katastrofické scénáře, strach co by se mohlo stát
• když nedostaneme, to, co chceme, tak se vztekáme, dupneme si nožkou
• dbáme přespříliš na to, jestli je něco fér, nebo ne, strach o svoje věci
• hledá se idol, vůdce

Z mé zkušenosti, vím, že pokud existuje  emoční prázdnota (nebyla naplněna potřeba lásky), tak ,,díra“, která v těle zůstala se ozývá a my cítíme nějakou kompulzi, touhu. Za mě je to něco jako by volalo „žrát, žrát“.

Vidím to tak, že máme tendence zalepit díru jídlem, alkoholem, láskou, zájmem jiného pohlaví.

A co teď? Co s tím? 

Řada lidí volí cestu naplňování potřeb v dospělém věku láskou druhé osoby, v pořádku, ale co když jsme bez partnera nebo partner nemá potřebu dávat nám lásku, pochopení, pomazlení nebo se ocitneme sami třeba v nemocnici atd….?

Dále se nabízí dodat si ji prostřednictvím vlastních dětí. Vzpomínám jak bylo příjemné, když jsem se přitulila k mým dětem, jak voněly, jak mě objímaly jejich ruce, ách….

Ale děti odrostou a co teď?

Možná jste zažily syndrom opuštěného hnízda. Já ano. V té době jsem o vnitřním dítěti nevěděla, lásku jsem vyhledávala u mužů a poskytovaly mi ji i mé děti.

A děti vyrostly.

U mě to bylo období velkých bolestí, propadu, ale věděla jsem, že mé děti potřebují z hnízda vyletět a tvořit si svůj život. To jsem věděla. A co mé zraněné dítě?

Truchlilo, plakalo…

Pak se mi na mé Cestě zjevila Lucie a její koncept a s ním i opečovávání mé Pavlínky.

A tak jsem začala s opečováváním a povídáním si s ní.

Jak na to?

                                                               Opečovávání 

•  Představte si, že plyšová hračka (já mám medvídka) nebo polštářek, je vaše vnitřní dítě, dejte si ho na břicho, pohlaďte své dítě, prociťte lásku.
• Veďte rozhovory se svým dítětem – Co se ti stalo? Co potřebuješ? Co bys rádo dělalo? Já si píšu deník, kreslím obrázky, je to léčivé.
• Využijte meditaci Léčení vnitřního dítěte od Lucie Kolaříkové (byla k dispozici v její psychoporadně, nevím, jestli je stále)

Když jste dostatečně opečovaní, můžete oslovit svou tvůrkyni a zeptat se:

• Co je můj další krok?
• Co bys udělala tvůrkyně?

Při těchto technikách k vám začne možná promlouvat mysl, je to blbost, nedělej to…

A co uděláte?

Za mě jděte dál, po pidi krůčcích, stojí to za to, čeká vás dítě opečované, dítě, které si hraje, žije s lehkostí, tvoří si, využívá svou představivost….

Tak ať slouží i kdyby 1 člověku posloužilo, stojí to za to.

Pavla V